Pavel – život v církvi
Drazí bratři a sestry,
Dnes dokončíme naše setkání s apoštolem Pavlem, kterému věnujeme poslední zamyšlení. Nemůžeme se s ním totiž rozloučit, aniž bychom vzali do úvahy jednu z rozhodujících složek jeho činnosti a jedno z nejdůležitějších témat jeho myšlení: skutečnost Církve. Musíme především konstatovat, že k jeho prvnímu kontaktu s Ježíšovou osobou došlo prostřednictvím svědectví Jeruzalémského křesťanského společenství. Byl to kontakt bouřlivý. Poznal novou skupinu věřících a okamžitě se stal jejich hrdým pronásledovatelem. Sám to přiznává více než třikrát v různých svých Listech: „Pronásledoval jsem Boží Církev“, píše ( 1 Kor 15,9; Gal 1,,13; Flp 3,16), aby toto své jednání podal jako takřka největší zločin.
Rozhodující bylo jistě to, co se stalo na cestě do Damašku, ale ve skutečnosti to nebylo první setkání s Ježíšem. Skutky apoštolů zmiňují jeho přítomnost během kamenování Štěpána (7,58) a to, že jáhnovu popravu schvaloval (8,1). To nám umožňuje učinit první důležitý postřeh: k přijetí či odmítnutí Ježíše dochází normálně prostřednictvím věřícího společenství. Je to pravda do té míry, že dokonce i zprávy o Ježíšovi podávané antickými pohanskými autory jako Suetonius, Tacitus, Plinius ml. nejsou plodem přímého zájmu o osobu Ježíše, ale pocházejí z kontaktu se skupinou těch, kteří v Něho věří. Život Církve je tedy tím, co vzbuzuje zájem nebo alespoň otázku po Ježíšovi, to znamená, že k Ježíši se jde normálně prostřednictvím Církve!
V jistém smyslu k tomu došlo, jak jsme řekli, také u Pavla, který potkal dříve Církev než Ježíše. Tento kontakt byl ale v jeho případě kontraproduktivní. Nevyvolal přijetí, ale násilné odmítání. Pavlovo přijetí Církve se uskutečnilo díky přímému zásahu Krista, který se mu zjevil na cestě do Damašku, ztotožnil se s Církví a dal mu pochopit, že pronásledování Církve bylo pronásledováním Jeho, Pána. Vzkříšený totiž Pavlovi – pronásledovateli Církve - řekl: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ (Sk 9,4). Pronásledováním Církve, pronásledoval Krista. Pavel se tedy obrátil zároveň ke Kristu a k Církvi. Z toho se rozumí, proč byla pak Církev tolik přítomna v jeho myšlenkách, v srdci a v Pavlově konání. Byl to za prvé on, kdo doslova založil mnoho církví v různých městech, kam se vydal evangelizovat. Když mluví o své „starosti o všechny církevní obce“ (2 Kor 11,28), myslí na různá křesťanská společenství vzniklá v Galácii, Jónii, Makedonii a Akáji. Některé z těchto Církví mu působily i starosti a nelibost jako tomu bylo např. v Galatské církvi, která se „uchýlila k jinému evangeliu“ (Gal 1,6), proti čemuž se pak velice rozhodně postaví. Přece se však cítil spojen se společenstvími, která založil, způsobem nikoli chladným a byrokratickým, nýbrž vroucím a intenzivním. Takto například definuje Filipany: „moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno“(4,1). Jindy přirovnává různé komunity k doporučujícímu listu svého druhu: „Naším listem jste vy! Máme ho vepsaný do srdce, všichni lidé ho znají a mohou číst“ (2 Kor 3,2). A potom zase ve vztahu k nim ukazuje opravdový cit ve vlastním smyslu, a to nejen otcovský, ba dokonce mateřský, když se obrací ke svým adresátům a povzbuzuje je: „Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy“ (Gal 4,19; srv. též 1 Kor 4,14-15; 1 Sol 2,7-8).
Ve svých listech nám Pavel ilustruje také svou nauku o Církvi jako takové. Dobře známá je tak jeho původní definice Církve jako „Kristova těla“, kterou nenacházíme u jiných křesťanských autorů 1.století (srv. 1 Kor 12,27; Ef 4,12; 5,30; Kol 1,24). Nejhlubší kořen tohoto překvapivého označení Církve nacházíme ve Svátosti Kristova Těla. Svatý Pavel říká: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho“ (1 Kor 10,17). V samotné Eucharistii nám Kristus dává svoje Tělo a činí nás svým Tělem. V tomto smyslu svatý Pavel říká Galaťanům: „všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Tím vším nám Pavel dává pochopit, že existuje nejen příslušnost Církve ke Kristu, ale také určitá forma zrovnoprávnění a ztotožnění Církve s Kristem samotným. Odtud tedy plyne velikost a vznešenost Církve, to je nás všech, kteří jsme její součástí: existujeme jako údy Krista, jako takříkajíc prodloužení jeho osobní přítomnosti ve světě. A z toho vyplývá přirozeně naše povinnost žít skutečně ve shodě s Kristem. Odtud plyne i Pavlovo povzbuzování ohledně různých charismat, která oživují a strukturují křesťanské společenství. Všechna jsou převeditelná na jediný zdroj, kterým je Duch Otce a Syna, a je dobře známo, že v Církvi není nikdo, komu by byl odepřen, poněvadž – jak píše apoštol - „ty projevy Ducha jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“(1 Kor 12,7). Důležité je však, aby spolu všechna charismata spolupracovala na budování společenství a nestala se naopak důvodem k roztržkám. V této souvislosti si Pavel klade rétorickou otázku: „Je Kristus rozdělen?“ (1 Kor 1,13). Dobře ví a učí nás, že je nezbytné „zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jsme byli povoláni“ (Ef 4,3-4).
Zdůraznit požadavek jednoty, samozřejmě, neznamená tvrdit, že se církevní život musí jednotvárně či monotónně řídit jediným způsobem jednání. Na jiném místě Pavel učí „nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19), to znamená dávat velkodušně prostor nepředvídatelnému dynamismu charismatických projevů Ducha, jež je stále novým zdrojem energie a vitality. Existuje-li však kritérium, na které Pavel klade velký důraz, pak je to duchovní užitek: „všechno musí sloužit duchovnímu užitku“ (1 Kor 14,26). Všechno se musí sbíhat v úhledném budování církevní tkáně nejen bez ustrnutí, ale také bez úniků a bez roztržek. Je tu také pavlovský list, který prezentuje Církev jako Kristovu nevěstu (srv. Ef 5,21-33). Tím dochází k převzetí starobylé prorocké metafory, která viděla v Izraelském lidu nevěstu Boží smlouvy (srv. Oz 2,4.21; Iz 54,5-8): tolik tedy ke zdůraznění intimity vztahů mezi Kristem a jeho Církví, ať už v tom smyslu, že je cílem nejněžnější lásky svého Pána anebo v tom, že láska musí být oboustranná a že tudíž i my jakožto údy Církve musíme ve vztahu k Němu projevovat vroucí věrnost.
Nakonec jde tedy o vztah společenství: to takříkajíc vertikální mezi Ježíšem Kristem a námi všemi, ale také to horizontální mezi těmi, kteří se ve světě vyznačují tím, že „vzývají jméno Pána Ježíše Krista“ (1 Kor 1,2). Toto je naše definice: jsme součástí těch, kteří vzývají jméno Pána Ježíše Krista. Lze proto dobře porozumět tomu, jak žádoucí je uskutečnění toho, co sám Pavel vyjadřuje v přání Korinťanům: „Jestliže budou všichni promlouvat z vnuknutí a vejde tam někdo nevěřící nebo nezasvěcený, všichni ho budou napomínat, všichni o něm budou pronášet úsudek, jeho nejvnitřnější tajnosti vyjdou najevo – a tak on padne na kolena, bude se klanět Bohu a prohlásí: Skutečně, s vámi je Bůh!“(1 Kor 14,24-25). Taková by měla být naše liturgická setkání, aby nekřesťan, který vejde do našeho shromáždění, mohl nakonec říci: „Skutečně, s vámi je Bůh“. Modleme se, aby tomu tak bylo ve společenství s Kristem a ve společenství mezi námi.
Přeložil Milan Glaser