Hlavní menu:

Paulínky.cz
Myšlenka na den: Ačkoli už nebylo naděje, Abraham přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů. (Řím 4, 18)
27.06.2008, kategorie: Ke studiu a katechezi

Pavel z Tarsu, římský občan

Tarsus, Kleopatřina brána

„Já jsem Žid z kilikijského Tarsu, občan toho ne neznámého města“ (Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli kohorty syrských a řeckých žoldáků, kteří z vyvýšené pevnosti Antonia hlídají nádvoří Jeruzalémského chrámu. Pavel, obklopen vojáky, stojí na schodišti vedoucím do pevnosti, jež symbolizuje profánní politickou moc pyšně se vypínající nad posvátnými chrámovými prostory…

Žid z kilikijského Tarsu
Kdy a jak se Pavlovi rodiče či prarodiče dostali do Tarsu a proč se tam zdržovali? O přítomnosti židovských rodin konkrétně v tomto kilikíjském městě nemáme žádné údaje. Nicméně, historické prameny se zmiňují o přesunech hebrejských rodin v maloásjijských regionech sousedících s Kilíkijí. Josef Flavius ve svých Židovských starožitnostech cituje jistý dopis krále Antiocha III. Tento král na začátku 3. stol. před Kr. píše Lýdijskému gubernátorovi o svém rozhodnutí přestěhovat do oblasti Malé Asie dvě tisícky hebrejských rodin z Mezopotámie a Babylonie. To mělo pomoci, potlačení vzpoury místních obyvatel Lýdie a Frýgie. Je přesvědčen, že židovští přesídlenci budou díky svému náboženskému přesvědčení loajálními ochránci státních zájmů, pokud se jim úlevami na daních zaručí možnost založit si v novém bydlišti slušné živobytí. Nakolik je Flaviova informace objektivní, nevíme. Historikové jsou spíš zdrženliví a obviňují Flavia, že své údaje poněkud manipuluje, aby vykreslil Antiocha III. Velkého jako panovníka nakloněného židům. O Židech bydlících v těchto územích římského impéria se však zmiňuje i Cicero, jenž se o nich vyjadřuje naopak spíš hanlivě. Ať se však na věc podíváme z jedné či z druhé strany, přítomnost židovských obyvatel v maloásijských provinciích římské říše kolem 1. stol. př, Kr., je historicky spolehlivá.

Kilikijský Tarsus
Historik Strabón chválí město pro vzdělanost a věhlas jeho obyvatelů a oceňuje význam zdejších škol a zájem jeho obyvatel o vzdělání: „Obyvatelé Tarsu jsou tak zaníceni za filosofii a jsou natolik vzdělaní, že jejich město zastínilo i Atény, Alexandrii a další města…“ Píše také, že na rozdíl od jiných měst, v Tarsu se věnují studiu zejména místní lidé. Cizinci se tady prý zdržují jen neradi. Avšak domácí obyvatelé si vzdělání dokončují jinde a po ukončení studií se do vlasti už nevracejí.
Řečník a filosof Cassius Dio však v druhé polovině 1. stol. po Kr. o Tarsu píše úplně jinak. Líčí mravní úroveň obyvatel města poněkud ponuře a zdůrazňuje zejména úpadek jejich mravů. I když Tarsus, jak ho znal Cassius Dio není Tarsem z doby Pavlovy, přece jen nelze zanedbávat možné negativní rysy spojeny s prosperitou a kosmopolitním rázem této kilíkijské metropole. Tento obraz potvrzuje rovněž Filostratos, který označuje mravy obyvatel dokonce za nechutné. Podle něj v žádném jiném městě nepanuje takový luxus a nikde jinde nejsou obyvatelé tak líní a povýšení. Zabývají se prý svou elegancí víc než Atéňané filosofií.
Jaké tedy doopravdy bylo Pavlovo rodiště? To se dnes už těžko dovíme se stoprocentní spolehlivostí. Možná si řekneme, že je vlastně i zbytečné nad tím přemýšlet. Ale nemůže se nám Pavel stát o trošku bližším, když si představíme, že v mnoha ohledech je i nejedno z evropských velkoměst podobné Tarsu, jak ho líčí doboví spisovatelé? Co se týče kultury, umění, či hospodářské prosperity, určitě se evropské města nemají za co stydět. Kdybychom zase chtěli kritizovat problémy a vytahovat nešvary, jistě taky leccos najdeme. Když tedy o nedělích posloucháme čtení z Pavlových listů, můžeme si Pavla představit jako občana atraktivního města, jakými jsou naše velkoměsta, a jeho slova nám už nemusí znít vzdáleně, jako kdyby je psal někde v jeskyni.

Římský občan
Až na třech místech Skutků apoštolů se dozvídáme, že Pavel si činí nárok na privilegia římského občana. Je však zvláštní, že ve svých listech tento svůj společenský status vůbec nezmiňuje. Co když si tedy autor Skutků apoštolů tento údaj vymyslel, aby lépe podložil svou vizi šíření křesťanské zvěsti v tehdejším římském světě? Nakonec, proč se Pavel odvolává na svá práva římského občana pokaždé, až když je téměř pozdě? Ve Filipách to dokonce udělá až po bičování…
Podle autora Skutků apoštolů sám Pavel se vyslovuje, že „má římské občanství už od narození“. Jak se k němu tedy dostali jeho prarodiče?

1. Podle některých badatelů mohl obdržet římské občanství Pavlův dědeček za zásluhy při hájení zájmů římské republiky kolem poloviny 1. stol. př. Kr., v období občanské války mezi Cesarovými nepřáteli Cassiem a Brutem a jeho stoupenci Antoniem a Octavianem. Octavianus Augustus pak po svém vítězství odměnil celé město Tarsus za projevenou podporu tím, že udělil jeho obyvatelům římské občanství.
2. Jiní vědci považují hypotézu, podle níž by římské občanství bylo uděleno Pavlovým předkům za politické nebo vojenské zásluhy, za nepravděpodobnou. Domnívají se, že privilegium římského občanství dostavali Židé palestínského původu, kteří byli propuštění z římského otroctví, přičemž libertus (osvobozenec), který se stal římským občanem, zůstával nadále vázán jistými omezeními. Podle tohoto náhledu by i Pavlovi prarodiče obdržali status římských občanů po propuštění z otroctví.

Když se přikloníme k této druhé hypotéze, může nám vrhnout zajímavé světlo na slova, která známe z Pavlových listů. Když totiž apoštol vysvětluje tajemství vykoupení, rád přirovnává hřích k otroctví a vykoupení k vytoužené svobodě. Je zřejmé, že ačkoli on sám nikdy nebyl otrokem, přece velmi dobře ví, jaká je hodnota skutečné svobody: „Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1Kor 6,20). Nebo: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,5). Nám už výrazy jako otroctví, vykoupení či výkupné znějí příliš vzdáleně a tudíž nám hrozí, že i bídu hříchu, v níž jsme se octli, a hodnotu vykoupení, které nám získal Kristus, budeme vnímat jako něco z historických románů. Jak by to asi Pavel napsal dnes, abychom pochopili, o jak velkou věc tady jde?

Zdroj: Rinaldo Fabris: Paolo, L´apostolo delle Genti. Milano, Paoline Editoriale Libri 1997. (Zpracovala -am-)


© Paulínky, © WebDesignum.cz 2008