Pavel, Duch je v našich srdcích

Drazí bratři a sestry,
dnes se, stejně jako ve dvou předcházejících katechezích, vrátíme ke svatému Pavlovi a jeho myšlení. Stojíme tváří v tvář gigantovi nejen na poli konkrétního apoštolátu, ale také na poli mimořádně hluboké a podnětné teologické nauky. Po minulém rozjímání o tom, co Pavel napsal o centrálním postavení, jež zaujímá Ježíš Kristus v našem životě z víry, podíváme se dnes na to, co říká o Duchu Svatém a jeho přítomnosti v nás, poněvadž také zde nás apoštol učí něco velmi důležitého.

Známe, co říká svatý Lukáš o Duchu Svatém ve Skutcích apoštolů, když popisuje událost Seslání Ducha Svatého. Duch letnic s sebou přináší mocnou pobídku k přijetí misijního poslání ve svědectví Evangeliu na cestách světem. Skutky apoštolů opravdu vyprávějí o celé řadě misijních cest uskutečněných apoštoly. Nejprve v Samařsku, pak na celém pobřeží Palestiny a potom v Sýrii. Vyprávějí zejména o třech velkých misijních cestách, které podnikl Pavel, jak už jsem řekl během setkání minulou středu. Svatý Pavel však ve svých Listech mluví o Duchu také z jiného hlediska. Nezůstává u popisu pouze dynamické a akční dimenze třetí Osoby Nejsvětější Trojice, ale analyzuje také její přítomnost v životě křesťana, jehož identitu charakterizuje. Řečeno jinými slovy: Pavel přemýšlí o Duchu a vysvětluje jeho vliv nejen na křesťanovo jednání, ale také na jeho bytí. Je to právě Pavel, který nám říká, že Duch Boží přebývá v nás (srv. Řím 8,9; 1 Kor 3,16) a že „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna“ (Gal 4,6). Podle Pavla je to tedy Duch, kdo nás poznamenává až do osobní hloubky našeho nitra. V této souvislosti několik jeho příznačných slov: „Zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti... Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: »Abba, Otče!«“ (Řím 8,2.15), protože jsme děti, můžeme říci „Otče“ Bohu. Je tedy dobře patrné, že křesťan ještě před tím než jedná, má již svou bohatou a plodnou niternost, kterou dostal ve svátostech Křtu a Biřmování; niternost, která ho staví do objektivního a originálního synovského vztahu k Bohu. To je naše velká důstojnost: že nejsme jenom obrazem, ale dětmi Božími. To je pozvání k životu tohoto našeho synovství, abychom si stále více uvědomovali, že jsme adoptivními dětmi ve velké Boží rodině. Je to pozvání přeměnit tento objektivní dar na subjektivní skutečnost, určující naše myšlení, naše jednání, naše bytí. Bůh nás považuje za své děti a pozvedá nás k podobné, ač ne stejné důstojnosti, jakou je ta, kterou má samotný Ježíš, jediný pravý Syn v plném smyslu. V něm je nám dáno či vráceno synovství a důvěřivá svoboda ve vztahu k Otci.

Objevujeme tak, že pro křesťana Duch není jenom „Duchem Božím“, jak se normálně říká ve Starém Zákoně a vyskytuje se nadále i v křesťanském slovníku (srv. Gn 41,38; Ex 31,3; 1 Kor 2,11.12; Flp 3,3; atd.). A není ani jen „Duch Svatý“ vzato všeobecně, jak to vyjadřuje Starý Zákon (srv. Iz 63,10.11; Ž 51,13) i samotný Judaismus ve svých (rabínských, Qumránských) spisech. Ke zvláštnosti křesťanské víry patří totiž vyznání originálního sdílení tohoto Ducha Vzkříšeným Pánem, který se tak stal „oživujícím Duchem“ (1 Kor 15,45). Právě proto svatý Pavel mluví přímo o „Kristově Duchu“ (Řím 8,9), „Duchu Syna“ (Gal 4,6) nebo „Duchu Ježíše Krista“ (Flp 1,19). Je to jakoby se chtělo říci, že nejen Bůh Otec je viditelný v Synu (srv. Jan 14,9), ale také Duch Boží se vyjadřuje v životě a jednání ukřižovaného a vzkříšeného Pána!

Pavel nás učí i další důležité věci: říká, že neexistuje pravá modlitba bez přítomnosti Ducha v nás. Píše totiž: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26-27). Je to jakobychom řekli, že Duch Svatý, to znamená Duch Otce i Syna, je nyní jako duše naší duše, nejtajnější část našeho bytí, odkud nepřetržitě vystupuje k Bohu proud modlitby, jejíž slova ani neznáme. Duch v nás totiž stále bdí, doplňuje naše nedostatky a nabízí Otci naše klanění spolu s našimi nejhlubšími touhami. Vyžaduje to přirozeně stupeň značného životního společenství s Duchem. Je to pozvání ke stále větší vnímavosti a pozornosti k této přítomnosti Ducha v nás, aby byla přeměněna v modlitbu, aby tato přítomnost byla vnímána a naučili jsme se tak modlit, mluvit s Otcem jako synové v Duchu Svatém.

Je zde také další typický aspekt Ducha, o kterém nás učí sv.Pavel: je to jeho spojení s láskou. Apoštol totiž píše: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Ve své encyklice Deus caritas est jsem citoval velmi výmluvný výrok sv. Augustina: „Když vidíš lásku, vidíš Trojici“ (č.19), který pak sám vysvětluje: „Duch je totiž tou vnitřní silou, která uvádí srdce věřících do harmonie se srdcem Kristovým a která věřící uschopňuje k tomu, aby milovali bratry tak, jak je miloval On“ (ibid.). Duch nás uvádí do samotného rytmu božského života, kterým je život lásky, a činí nás osobně účastnými na vztazích mezi Otcem a Synem. Není bez významu, že Pavel, když vypočítává různé složky plodů Ducha, klade na první místo lásku: „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, atd.“ (Gal 5,22). A poněvadž láska už ze své definice sjednocuje, znamená to především, že Duch je tvůrcem společenství uvnitř křesťanského společenství, jak říkáme na začátku mše svaté právě pavlovským výrazem: „...společenství Ducha Svatého (to znamená společenství, které On vytváří) ať je s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13). Z druhé strany je také pravda, že nás Duch pobízí navazovat vztahy lásky se všemi lidmi, takže, milujeme-li, dáváme prostor Duchu a dovolujeme mu vyjádřit se v plnosti. Tím se stává srozumitelným, proč Pavel na téže stránce Listu Římanům spojuje tyto dvě pobídky: „Duchem buďte horliví“ a „Nikomu neodplácejte zlým za zlé“ (Řím 12,11.17).

A závěrem: Duch podle svatého Pavla je velkodušná zástava, kterou nám daroval v předstihu sám Bůh a zároveň záruka našeho budoucího dědictví (srv. 2 Kor 1,22; 5,5; Ef 1,13-14). Naučme se tak od Pavla, že jednání Ducha orientuje náš život k velkým hodnotám lásky, radosti, společenství a naděje. Je na nás, abychom s tím každý den činili zkušenost následováním niterných nabídek Ducha za pomoci osvíceného rozlišování pod apoštolovým vedením.

Přeložil Milan Glaser